CHIRURGIE

 je lékařský obor, pro který je charakteristické používání rukodělných postupů  v léčbě.

Název oboru je odvozen od řeckého slova cheirurgia a znamená ruční práci.

Cheir = ruka, ergein = pracovati, to znamená, že  chirurg  léčí různými operačními

postupy s použitím různých nástrojů i přístrojů.

H i s t o r i e    o b o r u  :

Pravěk – počátky chirurgie jsou datovány do  období 25 až 20 000 let př. Kr., kdy

na lebkách neandrtálců byly nalezeny  trepanační otvory .

Starověk : nejstarším písemným dokladem zabývajícím se chirurgií je papyrus

pocházející  z první poloviny 17. století př. Kr. nalezený v Egyptě Edwinem  Smithem.

V tomto papyrusu je popsáno 48 různých chirugických příhod a jejich léčba.

Například poučení o ranách, o zlomeninách. Tehdy Egyptská chirurgie zřejmě praco-

vala  na základě určitých  anatomických znalostí, které byly nejspíše získány při balza-

mování  zemřelých.

Nejvyšší  úrovně dosáhla chirurgie, tohoto období, v Indii a v Řecku, kde byla zastupo-

vána školou Hippokratovou. Hippokrates v chirugických spisech popsal  příznaky a léč-

bu zlomenin,vykloubenin,poranění lebky,kýl,píštělí, povrchových nádoru a hemoroidů.

Ve starověku  však málo byla chirurgie rozvinuta v Persii,Asyrii a v Babylonu.

Středověk: v období raného středověku došlo k úpadku lékařské vědy a hlavně chirugie,

pro malé znalosti anatomie, fyziologie.

V období 980 až 1037 byl napsán arabským lékařem a tádžickým filozofem Abú Ali ibn Síná ( Avicenna) „Canon medicinae „ kde již bylo popsáno léčení rakoviny,empyemu,

nemocí varlat atd. Nejvýznamnějším lékařem této doby byl Říman  Claudius Galenus,

jehož dílo ovlivňovalo a bylo zdrojem poznatků  po dobu jednoho tisíciletí.

Chirugie v této době byla pěstována lazebníky,bradýři, nazývanými také ranhojiči.

Řek Askleipios prováděl příčnou tracheotomii a punkci  břicha.O stavu chirugie té doby

( 1. století po Kr.) písemně referoval Aulus Cornelius Celsus, též autor základních zná-

mek zánětu.

Novověk: zakladatelé nových směrů v chirurgii byli Abroise Paré ve Francii, Paracelsus

v Německu ( functio laesa), Vesalius v Italii.

Významný objev udělal William Harvay  v 17. století, objev krevního oběhu. Do té doby

byla představa,že tepny, arterie (air= vzduch,teres= vésti ) rozvádí po těle vzduch. 

19. století : velký rozmach chirugie a patologické anatomie, zavedení anastesie (Jackson,

Wells,Morton ), antisepse (Lister), asepse ( Semmelweiss , Bergmann). Objev  X papsků

 ( Röntgen . V minulém století rozvoj rtg vyšetření a kontrastní látky, CT. PET CT.

20. století došlo ke zdokonalení diagnostiky, operační techniky, rozmnožení operačních

metod. Poznatky válečné chirurgie z období I. a II. světové války. Objev sulfonamidů

(1932 ), PNC  a antibiotik od roku 1939. Veliký rozvoj anestezie.! Transfuze začátek 20.

století.

Rozdělení UK na německou a českou část se datuje k roku 1882 a je důležitým mezní-

kem , kdy vzniká samostatná  česká chirurgická klinika  s přednostou Vilémem Weissem.

Lékaří, kteří mají významný podíl na rozvoji chirurgie : Křišťan z Prachatic, zemřel  1439 , Jan Jesenský ( Jesenius ) popraven  1621, provedl první veřejnou pitvu člověka v Praze v roce 1600,dnešní nem. Na Františku. Marcus Marci z Kronlandu (+ 1527 )

První profesor  na Lékařské fakultě Fr. Kukula z Jičína, dalším  Karel Maydl zavedl do

chirurgické praxe dvouhlavňovou kolostomii, rozvedl postupy k operaci břišních kýl, jeho nástupcem byl Otakar Kukula jeho žákem byl Julius Petřivalský ( Brno).

Dále Josef Znojemský- traumatolog, Stanislav Tobiášek, Stanislav Kostlivý (Bratislava)

František  Burian – zakladatel plastické chirurgie, Jan Zahradníček , ortoped světového formátu. Rudolf Jedlička – drenáž  žlučových cest, pankreas. Jíří Diviš – plicní chirurg. Atd.